Filmania

Píše se rok 859 a čínské impérium právě prochází velkou krizí. Nejlepší časy vladnoucí dynastie Tang už jsou dávno pryč a společenstvo Klanu létajících dýk svádí těžké boje s vládními jednotkami a zkorumpovanými úředníky, v duchu sloganu Robina Hooda berou bohatým a dávají chudým. Členou klanu je i slepá dívka Mei (Zhang Ziyi- Hrdina, Tygr a Drak), která předvádí v Pivoňkovém pavilonu své taneční úmění. Kapitán Leo z vládní policie Mei nejprve uvězní, aby ji mohl jeho pomocník Jini později osvobodit, získat její důvěru a dostat se tak až k hlavě rebelské organizace. Nemusím jistě zdůrazňovat, že v tom případě by byla existence klanu v ohrožení.

Zhang Yimou začal točit Klan létajících dýk hned po skončení natáčení Hrdiny a nechal si i téměř stejný štáb. Podobnost mezi oběma snímky je proto značná, přesto se rozhodně nejedná o kopie. Stejně jako v Hrdinovi i zde hraje hlavní roli bojové úmění, které je ovšem dávkované o poznání střízlivěji. Romantická složka snímku, tak nabývá na důležitosti. Jini od Mei dlouho odstup neudrží a v podvědomí svádí zápas mezi oddaností vládě a silou svého citu, i když před ní vypráví o své touze být volný jako vítr. Během dlouhé cesty, kterou spolu absolvují nabývá jejich vztah na intenzitě a řítí se k nevyhnutelné tragédii. Samotné části scénáře romantických scén působí v porovnání s americkým klišé osvěžujícím dojmem. Tomu napomáhají i přesné herecké výkony, obzvláště pro zkušenou Zhang Ziyi představovala slepá dívka výzvu, s níž se poprala s gracií.

Na rozdíl od Hrdiny nečekejte žádné politické otázky, prim hrají pouze akce a láska, což trochu škodí závěru snímku, kde se ani nedozvíme, zda klan nápor císařových vojáků ustál. Jednoduchý příběh se časem komplikuje a dočkáme se i množství zvratů. Bohužel jejich množství v určité pasáži snímku převýší schopnost diváky tyto zvraty unést a nechají tak zapomenout na slova o jakékoliv vyváženosti a střídmosti příběhu. Jestli vás nestrhne příběh, tak bojové scény určitě ano. Nebudeme si nic nalhávat, stejně většina diváků chodí do kina právě díky nim. Barevná choreografie a výprava jsou opět naprosto strhující, i když ne tak megalomanské jako v Hrdinovi. V samotných soubojích sice realističnost ustupuje poetické efektnosti, ale na to jsme si u podobných snímků už mohli zvyknout. Snad nejoriginálnější je potom bitva v bambusovém hájí, kde jakákoliv slova o fyzikálním zákonu gravitace ztrácejí smysl. Nebezpečí nepřichází pro naše hrdiny ze země, ale od vršků bambusových stromů, které se mohou v mžiku proměnit v ohebné plošiny.

Od „komornějšího Hrdiny“ nečekejte žádnou radikální proměnu žánru, pouze romantické složky protentokráte přebyli ty bojové.