Filmania

Mnichovský masakr se stal největší tragédii novodobých olympíjských her. Roku 1972 skupina teroristů říkající si Černé září, které spadalo pod jinou rozporuplnou organizaci- Fatah Jásira Arafata, unesla a nakonec pozabíjela, po nepovedeném zásahu západoněmeckého komanda, 11 izraelských sportovců.  Někoho možná překvapí, že se film nezabývá přímo tímto činem, i když se k němu prostřednictvím flashbacků budeme vracet, ale odvetou izrealského Mossadu. Akce s názvem Hněv boží (Wrath of God) měla za úkol pozabíjet lidi, kteří organizovali či byli napojeni na teroristické útoky. Seznam čítá celkem jedenáct jmen, jejichž majitelé se nacházejí převážně v Evropě. Splněním úkolu je pověřená podivná skupinka lidí pod vedením agenta Avnera (Eric Bana), jehož žena je v sedmém měsíci těhotenství. Všech pět jejích členů jsou spíše nezkušení zelenáči, od nichž by bylo v případě neúspěchu akce pro Mossad snadné se distancovat, nehledě na to, že podepíší smlouvy, podle kterých de fakto neexistují. Scénář je adaptací knihy Vengeance (Odplata) kanadského spisovatele George Jonase. Založil ji na údajně reálném příběhu izraelského agenta Yuvala Aviva, který měl být členem oné skupiny. Právě jeho důvěryhodnost ovšem Mossad zpochybňuje a tvrdí, že nikdy nebyl jeho členem. V kontextu příběhu však pochopíte nakolik toto tvrzení Avivově teorii nahrává.

Steven Spielberg si na pravdivosti svého příběhu hodně zakládá, i když v úvodu se objeví trochu zdrženlivější titulek- „Inspirováno skutečnými událostmi“. Mnohé scény vycházejí nepochybně z reality. Ano, Palestincům skutečně pomáhali přelézat plot do domu izraelské výpravy Američané, záchrannou akci zpackalo nezkušené komando a televize mylně dezinformovala zprávou o přežití všech zajatců.

Avnerova matka: Jsem moc pyšná na to, co děláš !
Avner: Vždyť ani nevíš, co dělám !

Předchozí dialog je jeden z mála vtipných mometů v celém filmu. Žádného černého humoru nebo hlášek se nedočkáte, všechno se tu bere naprosto vážně. Stejně tak zůstanete ochuzení o detailní přípravu jednotlivých vražd nebo hledání obětí. Jeden Francouz prostě ví, kde se nachází každá osoba na tomhle světě a za pěkný balík vám to prozradí. Snímek tak místo Mission Impossible nebo Dannyho Parťáků připomíná spíše Ronina a místo akčního thrilleru spíše drama. Agenti o svém úkolu z počátku nepochybují a jsou plně loajální své vlasti, snaží se vyhnout civilním obětem. Postupem času se jim do hlav začínají dostávat ty nejpodstatnější otázky: Je to válka a my jsem vojáci nebo pouze nájemní vrazi ? Mají ty vraždy vůbec nějaký smysl ? Má samotný akt pomsty nějaký smysl ? Nedostáváme se díky němu do zbytečného kruhu násilí ? Jsou naše oběti skutečně vinné ? Budeme používat nenápadné střelné zbraně či se budeme snažit teroristy zastrašit výbušninami a zároveň tak riskovat civilní oběti ? Kdo je tady vlastně teroristou ?

Ačkoliv je Steven Spielberg Žid, dokázal podat celou látku v objektivním duchu a za to má u mě velké plus. V době, kdy celá západní civilizace považuje muslimy za teroristy a každý útok na uprchlické tábory na blízkém východě bere jako spravedlivou odvetu, přichází se snímkem, kde nikoho nenechá na pochybách o brutalitě palestinských teroristů, ale zároveň dodá, že jako odvetu za Mnichov bombardoval Izrael jeden z palestinských táborů a zabil tak asi 200 lidí. Hledané teroristy vykreslí i jako milující otce nebo přátelské obyvatele hotelového pokoje. I mezi samotnými Izraelci, ať už ve vysoké politice nebo přímo v Avnerově skupině, existovali názorové rozdíly na tuto akci. Jedním z tvrdých příznivců odplaty je i Steve, kterého hraje nový James Bond Daniel Craig.

Herecké výkony pro mě byly lehkým zklamáním. Eric Bana nedokázal přesvědčivě vykreslit proměnu, která se v něm odehrála. Moc mu v tom nepomohl ani samotný režisér, jenž mu sice dal hodně prostoru, ale už o poznání méně dobrých scén. Výrazně vystupuje pouze ta, v níž Avner dokazuje svojí vzrůstající paranoiu. Filmu by také slušelo zkrácení o dobrou tři čtvrtě hodinu, protože téměř tři hodiny jsou opravdu moc. Navíc zůstane spousta nezodpovězených otázek, na které by Spielberg dávat odpovědi měl. Ze snímku o pomstě se ke konci stává i příběh o tušené zradě, ale odpověďi se vám prostě nedostane.

Svým tipýckým klišé se Spielberg opět nevyhnul. On aspoň jeden ze vztahů mezi otcem-dcerou nebo otcem-synem musí prostě nacpat do každého svého filmu, přičemž si neuvědomuje, že minimálně u Mnichova se to rozhodně nehodí a je to pouze na obtíž délce.
Teď když se podíváte dolů na mé hodnocení, tak se asi zarazíte, protože takhle vysoké číslo, jste asi po této převážně kritické recenzi nečekali. Mnichov má totiž spoustu dalších kladů, které jsem nezmínil a jež už nebudu nijak podrobněji rozvádět. Může to být atmosférická kamera od Spielbergova dvorního kameramana Janusze Kaminskiho (Terminál, Válka světů), střih dalšího režisérova oblíbence Michaela Kahna nebo autenticky zpracované prostředí osmdesátých let. Svým rozvedením kritických poznámek jsem sledoval to, aby někdo od snímku, který je běžně nadhodnocován díky svému tématu, nečekal žádné úmělecké orgie.

Nejlepší film Stevena Spielberga od Schindlerova seznamu, který svojí nedokonalost nahrazuje atraktivitou tématu, o němž vypovídá.