Vzpoura ve věznici Carandiru
Nelidské podmínky, kterým musí čelit vězni v brazilských přeplněných žalářích, jsou hrozivou realitou i dnes. Pankrácké vězení potom vypadá vedle věznice Carandiru v San Paolu jako dobře klimatizovaný hotel. V roce 1992 došlo v Carandiru k nepokojům mezi vězni, které přerostly až v ozbrojený zásah policie. Ta vybavená brokovnicemi neměla s potlačením vzpoury proti vězňům ozbrojených maximálně noži žádné problémy. Její zásah byl, ale tak brutální, že zabila přes 100 vězňů, aniž by sama ztratila jediného člověka, což svédčí o nepřiměřeném přístupu. Policisté mající strach z všudypřítomného AIDS si nepouštěli vězně příliš k tělu a likvidovali je z dálky, nebo se dokonce i mstili za mrtvé kolegy. Samotnou vzpouru uvidíme až v poslední čtvrt hodině, pojďme se proto podívat, co jiného nám film může nabídnout.
Režisér Hector Babenco zfilmoval knihu Dranzia Varelli, který ve vězení působil jako lékař a mohl tak přenést na papír své autentické pocity. Právě jeho postava je ve filmu tou hlavní. Vzdělaný lékař při ošetřování svých pacientů, což se většinou rovná testováním na nemoc AIDS, získává jejich důvěru a oni se mu tak svěřují se svojí černou minulostí, která je přivedla až do Carandira. Zjistíme, že žádná z postav, na které se režisér zaměřuje nejsou vraždící monstra, ale citlivé osobnosti, jenž neřešili své problémy v mezích zákona nebo na sebe dokonce vzali vinu za někoho jiného. Tak třeba chlapíka, kterému nestačila v životě jedna žena, načapela jedna z jeho milenek v posteli s jeho ženou a ve spánku se je pokusila podpálit. Nikomu se nic nestalo, ale následný požár zachvátil celou budovu a vězeň na sebe vzal vinu. Ve všech vězeňských filmech a ne jinak je tomu i v tomto tvůrci tak trochu nadržují vězňům a dalo by se říci, že je i adorizují. S vyloženě zápornou postavou se tak nesetkáme, dokonce i ředitel věznice je spravedlivý člověk. Menší problém vidím ve vykreslení pozice samotného doktora, protože nevidíme, čím si vězně tak získal, že mu svěřují i svá nejosobnější tajemnství.
Samotné vězení je vykresleno jako pevně fungující společnost se svými pravidly i zákazy. Každý zde má i svoje sociální postavení, a tak o vraždě někoho může rozhodnout pouze velitel každého bloku. Dozorci se do jejich života příliš nezapojují, pouze se starají, aby nikdo neutekl. Problémy přeplněnosti, špatných hygienických podmínek a epidemie AIDS na nás doléhají v plné tíživosti. Samotné vykreslení minulosti jedotlivých postav skrz flashbacky a podmínky ve vězení zabere tvůrcům úctyhodnou hodinu padesát. O blížící se vzpouře nemáme potuchy stejně jako řadoví vězni. Vypukne prostě z ničeho nic, když se zdá, že je všechno tak idilické, o to těžší je potom přijmutí reality. Zdlouhavá úvodní část se potom vyplácí ve chvíli, kdy je ve vězení návštěvní den, a tak nám prolnou postavy z minulosti do přítomnosti. To nám ještě více zdůrazní, že vězni jsou normální lidé se svými láskami či ztrátami a v závěrečné části jsem se o ně díky předchozímu ztotožnění bál. Snímku bohužel chybí nějaký výrazný nosný příběh. Hlavním asi deseti postavám je dán téměř stejný prostor, a tak je dějová linie roztříštěna v množství epizod, což například u Vykoupení z věznice Shawhank problém nebyl. Závěrečná vzpoura je pojata poměrně naturalisticky, i když před ní si film zachovával jistý odstup od vězeňských nechutností. Chybí mi v ní, ale postava velitele policie, do které bychom mohli všechno to zlo a nenávist, jenž v policistech vznikla přenést.
Filmový štáb byl posledním, kdo do reálného Carandiru vkročil. Po skončení natáčení v roce 2002 bylo 90 % objektu vyhozeno do vzduchu a zbylá část má sloužit jako muzeum. V Carandiru bylo v době masakru na 7 000 tisíc vězňů a právě díky této události se upustilo od stavby velkých vězeškých komplexů.
Na těchto stránkách (http://www1.folha.uol.com.br/folha/especial/2002/carandiru/) najdete obrázky ze skutečné policejní akce v Carandiru. Jejich obsah ovšem není vhodný pro slabší povahy !
Kritika vězeňského systému v plné kráse. Jednotlivé minipříběhy jsou vystavěny tak, že nám pomohou ztotožnění s postavami, bohužel jsou tak roztříštěné, že by filmu slušela hlavní dějová linie.
Název: Carandiru
Český název: Vzpoura ve věznici Carandiru
Žánr: drama
Čas: 148 min.
Země výroby: Brazílie
Rok výroby: 2003
Režie: Hector Babenco
Hrají: Rodrigo Santoro, Gero Camilo, Milton Goncalves
Hodnocení na IMBD: 7,6/10
Hodnocení na CSFD: 77 %
Ocenění: Cannes 2003- nominace na Zlatou palmu
Rozpočet: BRL 12 milionů (asi $ 5 mil.)
Celosvětové tržby: $ 10,781,635
Hodnocení: 81 %