Filmania

Nový X-Meni jsou značně jiní než jejich dva předchůdci, což je samozřejmě věc, která se s příchodem nového režiséra dala čekat. Značný posun vidím hlavně v oslabení vývoje psychologické složky jednotlivých postav a mnohem větší inklinace k akci, ale naštěstí nikoliv absolutní. Ratner tak trochu abdikoval na „chytrý přístup“ ke komiksu jaký používal Bryan Singer, či-li jsme bohužel svědky spousty nelogičností v dějové struktuře i zjednodušování témat, s kterými by si jeho předchůdce dokázal vyhrát jistě víc. Na konci druhého dílu jsme byli svědky uzavření dočasného míru lidmi a mutanty, ten ale nemá trvat věčně. Za eskalaci posloužila výroba nového léku, jenž zbavuje mutanty jejich schopností. Nikdo je sice násilím nenutí k jeho použití, Magneto (Ian McKellen) nicméně chytře využije situace a pod dojmem hrozby přesvědčí další, aby spolu s ním vytvořili armádu odporu vůči lidem. Situace samozřejmě eskaluje- schyluje s k válce. Klíčovou postavou je obživnoucí Jean (Framke Janssen), nejsilnější mutant vůbec postižená rozdvojením osobnosti. Ta Jean, kterou známe z dřívejška je potlačena silnější Phoenix, jenž nemá potřebu omezovat své schopnosti. Ten, kdo jí získá na svou stranu bude mít možná klíčovou výhodu.

Ratner začíná zajímavě, když se na začátku snímku vrací do minulosti a poodhaluje drobnůstky týkající se jednotlivých postav, pak si trošku zalaškuje z divákem a všechno se vyvíjí podle těch neoptimističtějších představ. Kosa na kamén dopadá o chvíli později, když s naprostou jistotou můžeme říci, že Ratner rozhodně nedosahuje Singerových kvalit v ukočírování dialogů. Nejde o nic do očí bijícího, přesto můžeme mluvit o vadě na kráse. Dalším problém je v nových mutantech. Ne, že by nebyli zajímaví, a že by si s nimi režisér nevědel rady v akčních scénách, tam je naopak dokáže vyždímat do naprosté dokonalosti, ale spíše neodpovídají představám předchozích snímkům, kde de fakto každému byl dán dostatečný prostor k vykreslení. S velkým množstvím nových postav už divákovi samozřejmě tak snadno nepřirostou k srdci. Jenže, co měl chudák Ratner dělat, když v tomto díle, si Magneto vystaví vlastní armádu ?

Akční jízda od začátku do konce alá Mission: Impossible III se ale nekoná. Tvůrci zdělili určité mindráky hlavních postav, které dále poměrně úspěšně rozvíjejí, i když sem tam mi přišlo, že zbytečně rozvíjeli motiv jednoho mutanta vícekrát, příklad Rogue. Samotné akční scény nenabízejí žádné novinky, často jde o jednoduchý souboj tělo na tělo, ale hlavně ztratili mohavrstevnost z minulých dílů. Trikové stránka věci je v nejlepším pořádku hlavně v komornějších tricích, ve chvíli kdy nám scéna začíná přerůstat v megalomantsví se žádné nadšení nekoná. Nad závěrečnou sekvencí  budou potom slintat všichni ti, co si přejí, co největší, nejohromnější a nejdelší akční scénu, jde vlastně o takový miniaturní válečný konflikt. Při abdikaci na hlubší vývoj postav si Ratner postačil s délkou 90 minut a bohužel i v nich se najdou pasáže docela nudné.

Wolwerine hláškující lépe a více než minule tentokrát mohem více ovlivňuje dění. Už nepátrá po své minulosti (ta byla evidentně ponechána chystanému samostatnému snímku o něm), ale plně se soustředí ve využívání svých schopností pro tým. Konec překvapí svojí poměrnou otevřeností, ale bohužel i do nedořečením některých problému. Prostor pro pokračování je tedy poměrně otevřený.

Poslední Vzdor, ačkoliv nedosahuje kvalit svého předchůdce, rozhodně nezklamal. Vřele doporučuji pustit si dvojku a trojku za sebou, což způsobí jakési „rozlytí“ Singerovi atmosféry i do nejakčnějšího dílu trilogie.